Trochu zbrklé poprvé

Máte doma prvňáčka? Já ano. Dcera se na první den ve škole moc těšila. “Já neusnu”, říká aspoň po desáté a za chvíli spí, jako když ji do vody hodí. Za to já byla nervózní  až hrůza a na poslední chvíli chystala, co se dalo. V posteli ne a ne zabrat. Promítala jsem si v duchu všechny možné věci. Zda máme všechno nakoupené, jak unese aktovku, když je takový drobek. S kým bude sedět, co na svačiny atd. Usnula jsem snad až nad ránem, kdy mi začal zvonit budík.

Honem, honem

Trochu zbrklé poprvéTo jste neviděli, jak dokážu rychle vyskočit z postele. Zmateně jsem pobíhala po bytě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, proč ten budík zvoní v tuto dobu. Tak a jde do tuhého. Rychle obléknout, nasnídat, ať mi nekručí v žaludku a jdu vzbudit manžela a děti. A než se stačím otočit, už zvoní babička. Přece si nenechá ujít první den ve škole své jediné vnučky. Na očích jí byly vidět slzy, jak se na ni dívá. To je ono! Kapesník. Jak jsem jen mohla zapomenout na tak důležitou věc. Ten bude zapotřebí, protože už teď jsem cítila, jak slzné kanálky začínají pracovat. Jen rychle zamrkat a jedem. Můj malý syn se dožadoval neustálé pozornosti a já měla stále pocit, že mi něco chybí. Jen přijít na to, co. A honem do auta.

ČTĚTE TAKÉ:  Nová koupelna

Trochu zbrklé poprvéPřeci něco chybí

Nejprve jdu odvést syna do školky. Značku v šatně má stejnou jak vloni. Ukládám náhradní oblečení do skříňky.  Malý si už sundal mikinu, boty a ejhle. Moje předtucha se vyplnila. Papuče. Jak prostá to věc a zůstala doma. “To nic”, směje se učitelka. “Nejste dneska jediná maminka, co nechala doma přezůvky.” Chytám se za hlavu, ještě pusu a už spěchám do školy. Při slavnostním uvítání sedí prvňáčkové v první lavici, za nimi druháci, pak rodiče a vzadu ostatní děti na židličkách.

A je to tu. První slza se už žene po tváři. Jak ji tam vidím sedět, moji holčičku. Vždyť to bylo sotva včera, kdy jsem ji držela v náručí, učila první krůčky a teď? Sedí si tam se svými kamarády plná očekávání. Kouknu nenápadně vlevo a maminka si taky stírá slzy. Manžel mi tiskne ruku a mrká na mě. Snad to zvládnu. Potom přišel projev ředitele školy a už si paní učitelka odvádí děti do nové třídy. My poslušní rodiče cupitáme za nimi. Ve třídě na ně čekaly dárečky a sladkosti, což se dětem ohromně líbilo. Pak jsme dostali složku s lístky na vyplnění obědů, družiny a tak. Plus lístky kolik máme co nejdříve uhradit. Takže, ještě není konec týdne a já jsem o osm stovek lehčí. Ale dcera je nadšená a moc se na všechno těší. Držím ji palečky. ať ji to vydrží hodně, hodně dlouho.

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Zázrak oku skrytý

Přírodní bohatství nemusí být patrné hned na první pohled. Jsou jisté naturální úkazy, které jsou dokonale schované před okolním světem...

Zavřít